Hořovičky
Třináct kilometrů severozápadním směrem od starobylého královského města Rakovníka se rozkládá jedna z mnoha obcí tvořící bohatou škálu vesnic a vesniček v okrese rakovnickém. Již po mnoha století se jmenuje Hokov v němčině pak Hokau. Hokov je rozložen v malebném romantickém údolí v nadmořské výšce 380 m obklopen lesy, lány polí a chmelnicemi. Obydlí obce se zbytkem nejstarších dochovaných chalup a statků, se rozkládají převážně od severu k jihu.
Vystoupíme-li jižním směrem nad Hokov, směrem k Oráčovu, naskytne se nám nádherný pohled na pohoří Doupovských vrchů, které tvoří z povzdálí západní dominantu Hokova. Jsou nesmírně překrásné, vzláště v letních měsících při západu slunce. V zimě a brzy zjara jistě každého očarují jejich zasněžené vrcholky, zatím, co již v Hokově nabíhají na stromech pupeny, je tomu tak již po mnoha staletí.
Pojďme a vydejme se do dávných věků, kdy našim předkům postupem času vládli králové, vladykové, knížata, hrabata a zemané. Pro prostý lid to nebyla pohádková doba. Byl to tuhý, drsný a neúprosný, každodenní boj o přežití, spojený s tvrdou prací nejen na svém chudém políčku, ale zvláště na panském.
Vznik osady Hokova můžeme klásti do období české vnitřní kolonizace v 11. a 13. století . Zakladatel Hokova se údajně jmenoval Hok, možná též Hocke. Hok je z německého slova Hocke, které znamenalo obchodník, či spíše hokynář.
Zde musím učinit faktickou poznámku. Marně jsem hledal v několika česko-německých slovnících slova hok (hocke).
Je možné, že v tehdejší němčině, která jistě prošla řadou změn v podobě nových výrazů, tomu tak opravdu bylo. Jisté je, že v dnešní němčině hokynář se čte a píše ''der Hoker'' a obchodník ''der Geschaftsmann''.
Ať tak či onak, název obce se až příliš nápadně přibližuje k onomu der Hoker, tedy hokynář. Staří Čechové čile obchodovali s Němci a slovo h o k od nich ve zkrácené verzi zcela určitě převzali. Ještě dnes se v češtině setkáváme, i když ojediněle se slovy hokynář, hokynářství, hokynářka.
Historie Hokova se nám bude jevit jako nepřehledná, je v ní dlouhá řada různých majitelů a držitelů. Nejstarší zpráva a zmínka o Hokově pochází z roku 1386, tedy z konce 14. století. Jedná o zmínku o Otovi z Hokova, který byl jistě váženým a majetným pánem hokovským. Abychom si utvořili historický obraz, bylo to v době, kdy v Čechách vládl král Václav IV. - syn moudrého a ušlechtilého vladaře krále Karla IV. Koncem 14. století stála v Hokově tvrz, odkud vládl vladycký rod Hokovských z Hokova. Jak staré historické zprávy uvádějí, postupně zde seděli Radislav Racek, Jindřich Hes, Dalibor Kuneš a Jan Otík. Dalibor Kuneš byl syn Konrada Kuneše z Hokova zemřelého roku 1545.
Radislav Racek byl koncem 14. století majitelem samostatného statku v Hokově. Zemřel před rokem 1404. Jako oprávnění dědici se o statek a polnosti přihlásili vdova po zemřelém Rackovi - Dorota a Ulrich z Drasovic. V dalších historických pramenech konkrétně v knize Václava Kočky ''Dějiny Rakovnicka'' vydané v roce 1936 muzejním spolkem královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického, se dozvídáme následujicí: ''Na přelomu 14. století byly Tytry roztříštěny alespoň na 4 díly. Vedle Čiháka se hned řadí Bohuněk, Machek a Havel z Tyter." Machek roku 1404 hájil dědiny v Hokově jménem Doroty z Hokova. Dorota z Hokova byla vdovou po Rackovi, který zemřel před rokem 1404.''
Že i v dobách středověkých nebyla nouze ''o činy nepěkné'' různých násilníků či všelijakých chlípníků nestydatých, ''svědčí tento skutečný příběh''. I když se přímo netýká Hokova, určitě zlosyn o němž vzápětí bude řeč, se dobře znal s výše uvedeným Machkem z Tyter. Machka z Tuře roku 1390 žalovala na Havla z Tyter: '' že ji potkal na mírné cestě, kde ji bezbraně poranil svým pyjem v její kep a vede dobré svědky, neb jest přivolala lidi, tu kdež se její hanba stala''. Trestný čin znásilnění se ve středověku velmi tvrdě trestal. Pokud obětí byla žena z ''vyšších kruhů či z lepší společnosti'' byl násilník obvykle odsouzen k trestu smti.
V letech 1412 - 1413 se stal na krátký čas majitelem Hokova Jindřich Hess z Hokova. Podle dochovalých kupních listin, které vystavil Burghrad ze Šanova se stal dalším majitelem Hokova v roce 1430 - 1437. Od roku 1437 se stal Dalibor z Hokova. (Pozn. Dalibor z Hokova nebyl synem Konrada Kuneše, který měl syna stejného jména).
Před časem nebo přímo za vlády krále krále Jiřího z Poděbrad (vládl v lechech 1458 - 1471) připadl Hokov novému majiteli Janu z Hokova - ten však Hokov nevlastnil úplně. Jan Hokovský zastával vysokou přední funkci purkrabího v Praze. (Purkrabí - byl vysoký úředník královský, knížecí nebo vrchnostenský spravujicí hrad a obyčejně i hradní okrsek.)
Podle záznamu v zemských deskách (Reliqv. tab. terrae II - 400) prodal Jan v červenci roku 1483 hokovské panství panu Jancovi z Janovic - majiteli panství Petršburského (dnes Petrohrad). Také Janec z Janovic zastával vysokou úřední funkci. Byl vrchním hradním hrabětem v Praze. Ještě téhož roku prodal hokovské statky panu Burianu z Gutštejna jenž vlastnil také panství v Tachově. Kromě hokovských statků prodal Jenec z Janovic také své petrohradské panství.
V kupní smlouvě kterou získal od Jence Burian z Gutštejna byla uvedena jména tří poplatných sedláků z Hokova. Ty prodal Jan z Hokova Jencovi ještě před rokem 1483. Kromě jmen poplatných sedláků se ve smlouvě uvádí také cena za půl lánu polí, kterou jmenovaní sedláci museli vrchnosti platit. Buch - půlláník 40 grošů, Rychtařík - půlláník 40 grošů, Borek - 32 grošů. Také Burian z Gutštejna a Tachova, tak jako podobně předchozí majitelé Hokova, zastával vysokou úřední funkci. Za vlády krále Jiřího z Poděbrad byl královským komořím v Praze. Všechny tyto úřední funkce byly dobře finančně honorovány a připočteme-li k tomu ještě jejich panství se vším všudy, pak se jednalo o velmi zámožné a dobře situované panstvo.
Slovutný pan Burian z Guteštajnu a Macha si ale zřejmě hokovské statky dlouho neponechal, nýbrž je směnil. Ota z Hokova a Hájek ze Stebna (Stebno u Petrohradu) roku 1485 přenechali veškerá práva která měli Burianu z Gutštéjna pravděpodobně za jeho nemovitosti v Hokově. Jak vyplývá z dalších historických pramenů roku 1513 se stává majitelem hokovského panství.
Konrád Kuneš z Hokova byl pravděpodobně syn Oty z Hokova. Ten nechal zanést do zemské tabule (zemská tabule 250 t. I.) hokovský hrad, dvůr a vesnici Hokov jako své otcovské, předky zanechané dědictví. Je zajímavé, že ve starých historických pramenech týkajicích se Hokova se v německém jazyce mluví o hradě a dokonce i o starém zámku. Z jiných historických zpráv týkajicích se Hokova se můžeme dočíst: ''Jan Šlovský, který se oddělil od bratrů Jiříka a Václava, a držel Třeboc, kterou v roce 1523 prodal Otíkovi ze Šlovic''. Jiřík s Václavem pak v roce 1530 prodali svému bratru Janovi vísku Olešnou s dvorem a král Ferdinand I. roku 1534 tento trh upevnil.'' (archiv ministerstva vnitra Saalbuch - 283 fol. 69, kopiář 97 fol. 69 o rodu Slovenských viz Šlovice.)
Jan Šlovický měl za manželku Dorotu z Chmelnic. Roku 1542 žaloval Konráda Kuneše z Hokova za (27 grošů) ovoce, které od něj koupil. (Reg. komorního soudu 652 Dl8, L 17). Důvod žaloby se neudává. Zřejmě se jednalo o předražení ve spojitosti se špatnou kvalitou ovoce.
Konrád Kuneš měl syna Dalibora. Když dospěl, oženil se s Margaretou z Vchynic. Mladý manželský pár si sebou do Hokova přivedli 9 služebníků a 150 ovcí. Obojí přešlo do majetku otce Kuneše. Dalibor zemřel jistě před otcem, aniž by po sobě zanechal potomky. Pravděpodobně po smrti svého syna prodal Kuneš roku 1545 statek a panství hokovskému německému rytíři panu Janu Štampachovi ze Stampachu (Johann Stampach von Stampach) Tento skutek se stal dosud českému Hokovu osudným. ''Tím byl dán osud Hokova ve psí''. Tak se doslova uvádí ve starých historických pramenech ze strany české.
Jan Štampach zemřel roku 1563 dle jiných pramenů roku 1573. Podle rytířského stavu nového majitele hokovského panství se za jeho života stal Hokov, včetně hokovské tvrze, po dobu více jak 18 let rytířskou obcí. Tuto dobu můžeme započítat do období německé kolonizace Hokova.
Po smrti slovutného rytíře pana Jana Stampacha převzal vlastnictví hokovský rytířův syn Adam ze Štampachu. Ten hokovské panství rozšířil nákupem panství (statků) ve Strojeticích. Adam ze Štampachu zemřel v roce 1568 nebo 1597. Vlastníkem hokovského a strojetického panství se stal Adamův syn Václav (Wenzel), který po otci zdědil obě panství. Ten ještě téhož roku vyměnil Hokov Benediktu Benešovi Libštenskému z Kolovrat za panství (statek) v Krtech. Po tomto se Václav se Stampachu přestěhoval do svého zámku ve Strojeticích, kde také zemřel. Pohřben je v místním kostele. Štampachové tak drželi Hokov ve svém vlastnictví přes 50 let.
Počátkem 17. století přešlo hokovské panstí na krátky čas do rukou Beneše Libštejnského z Kolovrat. Ten v letech 1612 - 1614 vykonával funkci okresního hejtmana v Rakovníku. Okolo roku 1612 přikoupil k Hokovu ještě panství v Běsně a v Kolešově . Majitelem všeho panství zůstal až doroku 1617.Benedikt Beneš měl až 15 dětí. Ještě během jeho života jich řada postupně zemřela. Měl 14 synů a jednu dceru. Naživu zůstalo pět nebo šest dětí - Václav, Jindřich, Jaroslav, Wolf, Ferdinand a dcera Marie.
Roku 1617 Benedikt Beneš z Libštejna zemřel. Ještě téhož roku zdědil Hokov jeho nejmladší syn Ferdinand (záznam v zemské tabuli 95, U 26). Ferdinand byl člověk lehkovážný, nezodpovědný, nehospodárný, ve kterém nebylo ani trochu pocitu národní hrdosti. Je nutné podotknouti, že Benešové Libštejnští z Kolovrat byli poslední českou šlechtou, která v osobě Ferdinanda vlastnila Hokov.
Jak byla tehdy česká šlechta dezorientována politicky, národnostně a nábožensky, o tom svědčí další pro český národ tragické období před a po bitvě na Bílé hoře. V té době vládl v Čechách císař Ferdinand II., krutý a nenáviděný Habsburk, fanatický zanícený katolík, neuznávajicí kromě katolictví žádné jiné víry. Proto nejen z náboženských, ale také z národnostních důvodů, popudil proti sobě značnou část české šlechty, která se stala vůči jeho majestátnosti odbojnou.
V srpnu roku 1619 svolali čeští stavové obecní sněm zemí koruny české a Ferdinanda II sesadili z trůnu. Na uprázdněný trůn zvolili mladého kurfiřta Bedřicha Falckého. (Kurfiřt byl v dřívější německé říši knížetem s právem volby císaře). Den po volbě Bedřicha Falckého byl v Německu zvolen Ferdinand II. císařem římským. S takovým obratem čeští stavové nepočítali, zvlášť když se k Ferdinandovi přidala všechna německá knížata, Španělé, Poláci a dokonce i samotný papež. Tak získal Ferdinand II. neomezenou moc. Čechové zůstali téměř osamoceni. To se již schylovalo k bitvě na Bílé hoře.
Ta vypukla po poledni 8. listopadu roku 1620. Po dvou hodinách byla vojska českých stavů pobita na hlavu. Od této chvíle nastala pro Čechy vskutku doba temná.
Ferdinand II. se odbojné české šlechtě krutě mstil. Důsledkem toho byla o rok později poprava 27 českých pánů (21. června 1621) v Praze na Staroměstském náměstí. Pod popravčí sekerou mistra kata mydláře skončil život části výkvětu české šlechty jako byli např. pan Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Krištov Harant z Polžic, doktor Jesenius ze Slovenska, a další čeští i němečtí vzdělanci. Třeba čeští stavové s pokorou se pokusili s vítězi vyjednávati, byli příkře odmítnuti. Byli tak nuceni vzdát se krvežíznivému čísaři na milost a nemilost.
Také Benešové Libštejnští z Kolovrat pocítili na vlastí kůži tvrdou pěst a hněv císařů. Byli velmi silným rozvětveným rodem. Na jesenicku žilo 5 příbuzných Beneše z Kolovrat, z nichž čtyřem pro jejich záporný postoj vůči Ferdinandovi propadli konfiskací jejich statky. Není vyloučeno, že někteří z nich se přímo zúčastnili bitvy na Bílé hoře na straně českých stavů. Zato Ferdinand z Hokova byl za věrnost císaři a katolické církvi vzat na milost. Podobně jako jeho chlebodárce císař, byl zaníceným katolíkem, známý svou nesnášenlivostí vůči protestantům a vyznání podobojí (potomci husitů, vyznávači svatého přijímání podoboje chléb a víno). Vítězný císař Ferdinand II. byl štědrý ke svým příznivcům.
Zkonfiskované statky byly lacino prodány nebo dokonce rozdány ze značné části cizincům. Také do vysokých úředních funkcí byli jmenováni císařovy oblíbenci. Rovněž na své si přišel Ferdinand z Hokova. V roce 1628 byl jmenován hejtmanem (úředník stojící v čele nějakého správního úřadu) a reformačním komisařem pro rakovnický a žatecký okres. Jeho úřední pravomoc zasahovala také do městských archivů v Lounech a v Žatci.
Jeho žena Kateřina však byla zbožná dobrá žena. Byla výjimečnou dobrodinkou k děkanskému kostelu v Rakovníku. To dokazuje inventář tohoto kostela z roku 1636 v němž se dochoval seznam vnitřního zařízení, které z lásky k Bohu a církvi paní Kateřina věnovala tomuto chrámu. Roku 1648 Ferdinand z Hokova zemřel. Na věčnost odešel jeden z tvůrců smutných dob ''temna''. Jak již bylo řečeno, Ferdinand nebyl dobrým hospodářem. Z tohoto důvodu zanechal po sobě mnoho dluhů (na hokovských statcích). Proto si jeho dědici nemohli ponechat hokovské panství.
Do roku 1652 spravovali hokovské panství kurátoři (správci, opatrovníci). Ještě téhož roku zakoupil Hokov Johann Sebastian von Poting. Ten držel hokovské panství krátkou dobu.
V roce 1654 přešel Hokov koupi do vlastnictví Ludmile Evě, hraběnce z Wolkenštajnu, roz. Hiserle z Chodova (u Karl. Varů. - záznam zemská tabule 307, I. 12). Nová majitelka se však v Hokově nezdržovala. Hokovské panství si nechala spravovat svými hejtmany.
V roce 1680 postihla Hokov morová nákaza, na kterou umřelo 35 obyvatel. Byly pohřbeni na jihozápadním svahu nad Hokovem u polní cesty směrem na Šmikousy, na dnešní parcele č. 183. U společného hrobu byl postaven dřevěný kříž z trnovou korunou a nápisem:
V čase od 16. srpna do 8. prosince léta Páně 1680 zemřelo morovou nákazou v osadě Hokov 35 obyvatel.
Zde na věčnou paměť nechť spomenuta jsou jména z rodin nešťastných :
Hans Lorper - čeledín od skopců, 5 osob
David Preller - 3 osoby
Andreas Simon a jeho žena
V Poustce - obydlí čeledínů a podruhů, 10 osob
Georg Seitz - zahradník, 2 osoby
Hans Weinka - osobní strážce, 4 osoby
Hans Kubatsch - 4 osoby
Meltzer a Matthes Columba - 4 osoby
Stará kovářka
Roku 1688 má Hokov opět nového majitele. Stal se jím Henn Johann Peter Hoberg von Hennersdorf (Johann Petr Hoberg z Hennersdorfu). Také on, jako jeho předchozí majitelé Hokova, zastával velmi vysokou funkci. Byl královským místodržícím a nižším komořím v Praze. Z hokovského vlastnictví se dlouho netěšil.
Roku 1691 zemřel a hokovské dědictví připadlo jeho synovi Johannu Friedrichovi. Také on se v Hokově nezdržoval a hokovské dědictví si podržel do roku 1707. Ještě téhož roku nebo o rok později se hokovské panství dostalo do majetku Venzela Johanna Adalberta Walkauna z Adlar (Wenzel Johann Adalbert von Adlar), bývalého majitele panství ve Zlonicích u Slaného. Ten v důsledku těžkého onemocnění přepsal v roce 1713 Hokov jako dědictví, na svou manželku Marii Claudii Felicitas, roz. von Aldringen. Přestože, jak se uvádí v historických zprávách, byl její manžel vážně nemocen, zemřel od převodu majetku na manželku až za devět let roku 1722.
Současně s Walkaunem z Adlar se v historických pramenech uvádí přítomnost na hokovském zámku Anny Marie, roz. hraběnky z Walisů. Díky ní se hokovské panství dostalo prodejemv roce 1716 k hraběti Georgu Olivierovi z Wallisu. Kupní smlouva byla uskutečněna 10. května roku 1717. Tímto Hokov připojil k panství kolešovickému.
Wallisové byli silným rozvětvěným šlechtickým rodem, pocházejicím až z dalekého Irska. Kromě kolešovického zámku s okolní oborou, patřily Wallisům, až značná část okolních lesů, luk a polností. Wallisové byli dobrými hospodáři. O tom svědčí fakt, že si svá panství podrželi od roku 1717 až do 7. září roku 1848 kdy byla vídeňským sněmem zrušena robota a poddanství. Plných 131 let.
V matrikách farního úřadu v Děkově se u zámeckého kaplana v Hokově uvádí roku 1719 jméno Simona Tischera.Roku 1757 vstoupila do historie Hokova výstavba kaple.Ta byla zřízena z bývalé tvrzi, o niž ji zmínka z konce 14. století. Kaple byla zasvěcena sv. Prokopu. Těšil se velké oblibě nejen Čechům, ale zde žijicím němcům. Byl oblíbeným světcem zbožného Otce vlasti, českého krále a císaře římského Karla IV. Panovaly o měm různé různé legendy. V jedné se vypráví, že se často zjevoval odsouzeným Němcům v klášteře na Sázavě. Další svoji legendu o sv. Prokopu, zachovalé rukopise hradeckém, zpracoval v 19. století známý český básník Jaroslav Vrchlický.
Církevní svátek se v Hokově slavil velmi slavnostně a nechyběly ani lidové radovánky. Na volném prostranství před hostincem se volně tancovalo a zpívalo. Poblíž byl vrchností postaven vysoký strom, jehož kůra byla oloupaná a na jeho vrchních větvích se všude připevnily kusy oblečení. Ty připadly tomu, kdo si pro ně vyšplhal. Aby byl výkon těžší a zábava veselejší, musel být strom odspodu nahoru namazán mýdlem.
Zřízení kaple z bývalé tvrze nebylo právě šťastným nápadem. Po téměř 23 letech, tedy v roce 1780, byla kaple v tak bídném stavu, že musela být zbořena. To bylo za vlády panovnice Marie Terezie a jejího syna císaře Josefa II. O rok později roku 1781 zrušil Josef II. vydáním patřičného zákona nevolnictví. Z úcty a vděčnosti mu lid postavil v mnohých obcích a městech pomník. S takovým se mohou pochlubit sousední Hořovičky. Oltářní obraz sv. Prokopa byl převezen a přišel na levý postranní oltář farního kostela v Děkově. Také ostatní obrazy byly v roce 1780 z hokovské kaple převezeny do kostelů v Německých Hořovicích (Deutsch Horschovitz) - dnešní Hořovičky a Běsna(und Wiesse). Na příkaz vrchnosti.
V roce 1837 měl Hokov 52 domů se 124 mužskými a 142 ženskými obyvateli. Všichni byli křesťanského, konkrétně katolického vyznání. Kromě těchto obyvatel žilo v Hokově 7 židovských rodin s 18 mužskými a 10 ženskými obyvateli. Z toho byli: 1 sedlák, 1 chalupník, ostatní byli domkaři. Mezi řemeslníky bylo 7 tkalců, 5 zedníků, 3 krejčí, 2 ševci, 2 tesaři a 1 kovář.
V dubnu roku 1895 se v ''Místopisném slovníku království českého'' napsaného V. Kotyškou uvádí: ''Hokov (něm. Hokau) katastrální i místní obec, rozloha 3,53 km čtverečných, 58 domů, 326 obyvatel něm. původu, hejtmanství Podbořany, okres zastupitelský a okres soudní Jesenice, býv. panství Kolešovice, fara Děkov, pošta Německé Hořovice u Hořesedel, I. třídní škola (IV, 4) Fideikomisní dvůr o rozloze 140,42 hektarůhraběte Karla Wallise. (Pozn. fideikomisní zkr. fid. zajištění statku - nebo dvora pro rodinné dědictví).
V roce 1896 došlo v Hokově k významné a radostné události. Obec si vystavěla vlastní školní budovu. Je to budova jednopatrová, která odpovídá všem zákonným požadavkům a vyžádala si náklady ve výši 8.000 zlatých (FL). Tak zní úřední zpráva z roku 1902 otištěná v místopísemném spisu. W. Rotta. ''Politischl bezrik Podersmam'' - Politický okres Podbořany, ve kterém se dále uvádí: ''Až do roku 1879 navštěvovaly hokovské děti místní školu v Děkově. Před výstavbou vlastní školní budovy zakoupila obec chalupu č. 14 za 3.000 zlatých. Tu po určitých úpravách zařídila jako školu. První učitelé byli pomocné síly, kteří takto prozatímně vyučovali až do roku 1873. Od roku 1883 v Hokově působil natrvalo zaměstnaný učitel Hugo Schlogl. Od této doby až do dnes zde působí učitel Karl Viehmann. Katolické náboženství vyučuje správce (možná i v něm. překladu ředitel školy), náboženství protestanské farní vikář Johann Georg Held z německých Hořovic, průmyslovou výuku slečna Anna Liska (Anna Lišková). ''Hokovskou školu navštěvovaly české i německé děti.
Až do roku 1939, kdy české rodiny byly vystěhovány do tehdejšího tzv. '' Protektorátu Čechy a Morava'', drtivá většina žáků pocházela z německých rodin. Ve škole se vyučovala němčina i čeština. Do tříd chodily společně děti obou národností. Ještě donedávna byl na školní budově zřetelně čitelný nápis VOLK SCHULE - NÁRODNÍ ŠKOLA. Dnes je budova značně v dezolátním stavu. Tu odkoupila přibližně v roce 1996 paní Michaela Scheid trvale žijící v Německu. Paní Scheid má v úmyslu dát školu do pořádku a použít ji k setkávání české a německé mládeže, s cílem prohloubení přátelství zdokonalování se v obou jazycích. Dobrá myšlenka, ze které bude mít největší prospěch dnes již historická zchátralá školní budova, která si opravu určitě zaslouží. Patří do historie naší obce.
Z dosud žijících býv. žáků hokovské školy můžeme jmenovati: Herbert Peschek, František Macek, Henrieta Blahá, roz. Plass, Fridolin Plass, Irma Plass, Gustav Blaha, Oskar Walter, Rudolf Groschupp a dlouhá řada dalších. Většina býv. žáků a žákyň žije v důsledku odsunů němců od roku 1946 v Německu.
V hokovské škole se učilo do roku 1945. Později se zde scházela na krátký čas hokovská mládež. Od té doby školní budova zpřístupněná komukoliv chátrá.
V roce 1900 se udála v obci zvláštní událost. V důsledku skluzu půdy byl zdemolován dům. č. p. 33 včetně přístavků a sousední dům č. p. 32 byl posunut asi o 2 metry ze svého původního místa. Ten však zůstal nadále obyvatelný. Zmíněné domy se nacházely naproti domu, který dnes patří paní Zdeně Lněníčkové. Do dnes jsou patrné zbytky základů ''stejných'' domů. Je všeobecně známo, že stráň, kde domy kdysi stály, je stále v pohybu. Je to způsobeno přítomností spodních pramenů.
Dalším významým rokem v historii naší obce se stal rok 1902. Na mírném jižním svahu Hokova byl zbudován obecní hřbitov. Není pravidlem, že každá obec má svůj obecní hřbitov nebo kapli či kostel. Příkladem toho je nejbližší sousední obec Heřmanov (vznikl jako osada ze dvorce Herrmanshof, založen roku 1681 - 1684 hrabětem Herrmann Jáchymem Nosticem.
V roku 1902 vyšel pozoruhodný místopisný slovník napsaný Václavem Rottem nazvaný ''POLITISCHE BEZIRK PODERSAM'' (Politický okres Podbořany). Vzácné dílo pro historiky a zejména pro kronikáře v němž jsou abecedně seřazeny jednotlivé obce v tehdejším okrese podbořanském. Jak již jsem se zmínil v předmluvě této kroniky, vyšel tento slovník v němčině.
Tak tedy v roce 1900 se píše o Hokově následující: ''Poblíž východní hranice kraje leží Hokov, samostatná obec s 66 domy (z toho je v současné době 6 neobydlených). Počet činí 312 obyvatel. Vzálenost od Podbořan činí 19,9 km, a do nejbližší železniční stanice Kolešovice 5,5 km. Jižní oblast obsahuje vrstvu permu (z geologie nejmladší období prvohor) a zvětrání formace kamenného uhlí a je rozprostřena převážně na pahorkatině. Hokovský nebo Ratzkovský potok pramenící u Hokova sbírá odtok pramenů a přivádí ho k Zlatému potůčku (kleines Goldbach). Převážně úrodná půda vede k přičinlivé zemědělské práci a to o to víc, čím víc příznivé klima podporuje zrání ovoce. V odstupňovaných poměrech se pěstuje ječmen, žito, směs, jetelové semeno, chmel, řepa, brambory, luštěniny, kukuřice. Nedostatek luk je nahrazen druhy jetele a polních bylin. Lesní půda zabírá 4% celkového katastru Hokova. Význam má pěstování ovoce. Aleje a zahrady mají přes 3000 stromů. Jablka, hrušky a švestky tvoří žádaný obchodní artikl. Zemědělský chov zvířat zahrnoval při sčítání na 16 koní, 187 ks hovězího dobytka, 25 koz, 48 prasat, 34 včelích rojů a odpovídajicí množství domácí drůbeže. Majitelem velkého dvora se statkem je hrabě Wallis. Ten dosahuje 50% celkové plochy. Přímá daň se člení na 2.562 K daně z půdy, 207 K třídní daně z budov, 10 K domovní činžovní daně, 78 K daně ze mzdy a 42 K osobní daně z příjmu (důchodové daně). Vše se platilo do Dobřan. Představeným starostou obce je v současnosti zemědělec pan Adolf Modl. Hokov patří k farnímu obvodu do Děkova, má ale již vlastní jednotřídní obecnou školu. Poštovní a telegrafické záležitosti jsou obstarávány v něm. Hořovicích. Po stánce zdravotní spadá Hokov pod oblastní lékaře MUDr. Hermanna ordinujícího v Kolešovicích. Poloha místa je nepravidelná, většina domů je roztroušena v údolí. Spojení s okolními osadami se děje po běžných vozových cestách..
Jak se uvádí dále v historické zmínce o Hokově, postihla obec 24. července roku 1904 silná bouře. Po zásahu bleskem shořela stodola Mierova dvora, statku. Bouře se naštěstí obešla bez ztráty na lidských životech.
Vesnice Vrbice, poprvé v písemných pramenech zmiňovaná roku 1275, leží na okraji Jesenické pahorkatiny na svažité pláni nad Zlatým potokem a částečně v jeho nivě. Severně od obce je výrazný terénní zlom, porostlý přirozenou stepní vegetací, krajina na jih, západ a východ od obce je intenzivně zemědělsky využívána (chmelařství). Jádrem vesnice je rozměrná mírně svažitá pravidelná čtvercová náves o rozměrech cca 155 x145 m, která patří k významným dokladům středověkého kolonizačního urbanismu. Na rozdíl od jiných návesních sídel v regionu severozápadních Čech je však náves obestavěna usedlostmi na všech čtyřech stránách, parcelace plužiny byla jen dvouřadá. Berní rula udává v obci celkem 6 usedlostí osazených a 5 pustých. V mladším období vznikla nepočetná chalupnická zástavba v prostoru návsi a na konci 19. století také řádková chalupnická zástavba na obou březích potoka. Po roce 1945 obec drasticky postihl odsun obyvatelstva, následné dosídlení problematickými obyvateli i využití řady objektů pro zemědělskou velkovýrobu.
Zástavba i charakter obce byl vždy podmíněn pěstováním chmele. Převládajicí stavby v obci jsou velké zděné patrové postklasicistní domy s rozsáhlým hospodářským zázemím, uzpůsobeným pro pěstování chmele. Mezi nimi vyniká klasicistní dům č. p. 17 a pozdně klasicistní dům č. p. 16, zajímavé jsou i další budovy.
Velmi kvalitní je i mladší novorenesanční a eklektická výstavba obytných a hospodářských stavení (kostel, škola, domy č. p. 1, 5, 11 a zejména č. p. 35, sušárny v č. p. 5 a 11 stodola č. p. 11).
V období po druhé světové válce obec stagnovala, takže se dobře dochovala prostorná skladba s několika významnými stavbami lidové architektury. Řada objektů však byla demolována, zejména na jižní a západní straně návsi. Novodobá výstavba se v intravilánu obce neuplatňuje, ani historická zástavba není narušena modernizacemi. Náves dosud představuje uceleně působící prostor, pro nějž bychom v širokém pásmu mezi Rakovníkem a Krušnými Horami nalezli jen málo srovnatelných paralel. Bohužel řada staveb je dnes v havarijním stavu, mnohdy bez střechy.
Vrbice dobře reprezentují chmelařský národopisný region severozápadních Čech, jehož slohově velmi kvalitní lidová architektura se širokým typologickým rejstříkem byla dosud neprávem opomíjená. Hodnotu obce posilují dochované vazby na okolní zemědělskou krajinu i působibá kulisa návrší severně od vsi.
Historie
Hořovičky patří ke starým pravěkým sídlištím. Mladší doba kamenná je tu zastoupená několika nálezy, rovněž unětická kultura.Lid mohylový nechal tu několik mohyl a z kultury starolatenské byl tu objeven knížecí hrob s celou výbavou : železný rožeň, mísy, sekáč, ozdoby z koňského postroje, tepané faléry ( poklice ), zbytky vozového kování, železné ráfy kol aj. Z římsko - provinciální doby byl nalezen kostěný hřeben s kováním, urna s bronzovou pinzetou a sponou. Nálezy jsou uloženy v muzeích v Praze, v Chomutově a v Teplicích. Bohužel značný počet nálezů byl dán do zámeckého muzea v Petrohradě a dnes nejsou k nalezení.
V jedné mohyle objeveno bylo 7 velkých koster, v rakvích se zbytky vlněné látky. Kostry dle lebek přisouzený slovanskému plemeni, z doby kolem 10. století. Je to důkaz, že Hořovičky byly založeny Slovany, čemuž nasvědčuje i jejich český název. Původní název vsi byl Hořovice, někdy se však užívalo tež zdrobněliny, aby se zabránilo mýlce s většími Hořovicemi na Berouna. Hořovice je vytvořeno od jména Hoř ( hořekovati ) Hoř byl střešina rodu Hořoviců a ves dle nich nazvaná Hořovice. Je to opět slovanské čelední jméno. Nejstarší zmínka o Hořovičkách je z roku 1392. Tehdy Maršík z Hrádku postoupil plat z Hořoviček strojetickému kostelu. V 15. století část Hořoviček patřila rakovníckým a lounským měšťanům.
Roku 1445 prodala Zuzana, dcera řezníka Prokopa Bočka z Rakovníka, několik dvorů v Hořovičkách s platem 3 a půl kopy českých grošů Janu Rejnovi z Tyter za 63 kop českých grošů. K tomu patřily též nějaké chalupy v Řeřichách s platem 4 kopy čes.grošů. Na prodaných usedlostech v Hořovičkách hospodařili: mladý Srch, jeho syn Jan, Martin, Šimek Švajkovic a Jan Cechulec.V roce 1447 držela Anna Krakovská z Loun polovinu všech platů v Hořovičkách. V roce 1449 patřila část vsi Jiřímu Žďárskému ze Žďáru.
Vladika tento kromě vsi patřících ke tvrzi Velká Dobrá u Unhoště a částí Hořoviček držel též díly v Drahouši, v Bukově a v Černčicích. Žďánský, nemaje potomků, postoupil veškeré své zboží svému bratru Janovi a jeho synu Ctiborovi roku 1478.
Později 5 sedláků, 3 pulláníci a 2 laníci získal Janec z Janovic k Petršpurku. Když roku 1483 koupil Burian z Gutštejna petrohradské panství ve smlouvě, byli tito sedláci vyjmenovaní : Chomek, Jíra, Kuba, Mikeš a vdova Ela. O Hořovičkách můžeme podle českých jmen sedláků soudit, že koncem 15. století byly zcela české.
Když Viktorin z Gutštejna zemřel r. 1545 bez mužských potomků, dědictví po něm připadlo jeho nezletilé dceři a 4 jeho sestrám. Z těch Maruše, kromě jiného, dostala též Hořovičky. Její švagr, Jaroslav Libštejnský z Kolovrat, nový pán na Petršpurku, Marušin díl vykoupil a připojil k Petršpurku. Jeho syn, Jaroslav ml. pro účast na českém povstání r. 1618 byl odsouzen ke ztrátě majetku, který mu byl zabaven. Ten koupil r. 1622 Heřmal Černín z Chudenic na Petršpurku a tak také Hořovičky zase zůstaly pod petrohradským panstvím.
Hořovičky značně utrpěly za třicetileté války. R. 1653 bylo tu 19usedlostí, na niž hospodařilo 12 Čechů a 7 Němců, 7 usedlostí bylo pustých. Byly tedy Hořovičky v druhé polovině 17. století z většiny české a poněmčení tu nastalo až v 18. století. Tehdy se již psalo Horschowitz a v 19. století Deutsch Horschowitz.
Kostel byl postaven až v létech 1801-5 a evangelický v pseudoromanském slohu v letech 1901-2. Evangelický kostel byl vystavěn za peníze z Říše ve znamení ideje ´´los von Rom´´ skrývající stejný úmysl získávati u nás pozice ve prospěch Říše, jako tomu bylo za nástupu protestantismu v 16. století a stejně za okupace Československa v r. 1939.
V červenci roku 1903 , tedy před více než sto lety, byla obec Hořovičky na Rakovnicku svědkem mohutné německé slavnosti. Dne 19.července byl odhalen pomník rakouskému císaři Josefu II., představiteli takzvaného osvícenského absolutismu, aby: ´´... ještě budoucím potomkům připomínal, že tu německá věrnost a duch pevně zapustily kořeny!...´´:.
Odhalením sochy byly završeny dlouholeté sbírky mezi Němci v Rakousku, Německu a dalších zemích, dokonce až ve Spojených státech. Dary a výnosy účelových zábav a slavností vynesly 3145 rakouských korun. Litinová socha, jejímž autorem byl Pavel Veverka, byla odlita v salmovských železárnách v Blansku na Moravě.
Zajímavost : Náklady na pomník se podle katalogu železáren pohybovaly okolo 400 zlatých. Dalších 2000 zlatých vydala obec Deutsch Horschowitz, ( jak se tehdy Hořovičky nazývaly), na kamenný podstavec.
Řečníci vyzdvihli zejména centralistické úsilí mladého císaře, s nímž šla ruku v ruce germanizace. Není proto divu, že po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 byl Josefův pomník sňat a ukryt pod podlahou evangelického kostele sv. Cyrila a Metoděje.
Z podstavce se stala vzpomínka na oběti první světové války. Litinová socha odpočívala pod podlahou až do roku 1946, kdy po odsunu německého obyvatelstva z Hořoviček byla postavena vedle kostela na dvoře místní fary.
K další instalaci sochy císaře na původní místo došlo 22.října 1992 poté, kdy byla skulptura odborně ošetřena restaurátorem Jiřím Kováříkem z Mariánské Týnice.
Za sto let existence socha císaře Josefa II. několikrát změnila místo, nyní stojí opět na svém podstavci.
V roce 1921 bylo tu 10 domů a 575 obyvatel (53 Čechů, 514 Němců, 8 cizinců). Česká škola byla otevřena v r. 1921. V roce 1930 žilo tu 93 Čechů a 478 Němců.
Zajímavé informace
Jsme členy